True History - 1.díl (Na penězích nezáleží)

20. července 2011 v 10:25 | Caridie |  True History

1.díl - NA PENĚZÍCH NEZÁLEŽÍ






"Jolano! Jolano, vstávej!"
S trhnutím jsem se probudila. Do pokoje mi svítily ostré paprsky slunce a ozařovaly celý zelený pokoj.
"Zelený?" zašeptala jsem.
Posadila jsem se na postely a rozhlédla se okolo. Pořád jsem si ještě nezvykla na nové prostředí. Můj starý pokojík býval oranžový s hnědými tapetami koní. A tady nic. Jen úplná zeleň, která bila do očí. S nechutí jsem se vyškrábala z postele a a otevřela staré, od pavučin pokryté, okno.
"No bezva!" prohlásila jsem, když jsem uviděla, že přes noc pršelo, a já si tak nemůžu vyjet na plánovanou projížďku na kole, abych zahnala aspoň trošku času. To bych riskovala, že se na tom kole zabiju, protože bláto určitě není stabilní povrch.
Povzdechla jsem si, a hodila na sebe fialové tričko a hnědé rajtky. V Malonu je stáj a tak jsem doufala, že mě tam vezmou. V tom vtrhla do mého pokoje máma a probodla mě naštvaným pohledem.
"Je půl devaté. Já musím do práce, snídani máš na stole, a koukej něco dělat! Jinak se tady z toho brzo zblázníš!" řekla.
"Už se stalo!" odsekla jsem, a protáhla se kolem ní do malé kuchyňky.


Když jsem za půl hodiny vyšla před dům, skoro všude už bylo sucho. Stejně jsem si ale řekla, že na kolo raději nepůjdu. Ve vesničce vládl klid a jak to vypadalo, všichni ještě spali.
"Bezva! Tak máma taky vříská na celý barák, jako by snad měla infarkt, a tady ještě nikdo není vzhůru. A já musela vstávat!"
Nejradši bych se otočila na patě, zapadla zpátky domů, a celý den nevylezla. Ale máma měla pravdu. Brzo bych se tady z toho zbláznila. Napřímila jsem se a rázným krokem se vydala napříč vesničkou. Pár lidí už bylo vzhůru, a přátelsky mě zdravili, ale jinak to vypadalo, jako po vymření.


Po chvilce jsem došla k malé nástěnce a zvědavě se na ní zadívala. Bylo tam všechno - od reklam, přes nabídky nemovitostí, po...
"Hledáme nové pomocníky a jezdce do stáje?" vypískla jsem překvapeně.
Byl to jediný leták, který tam byl o koních a velmi mě zaujal. Majitelka stáje slibovala dobrý plat, možnost vyjížděk na koních, závody a i mnoho denní výlety s koňmi. Za to všechno požadovala jen minimální částku peněz a výpomoc ve stáji.
"Není to odsud daleko." řekla jsem si spokojeně. Nasadila jsem si na hlavu helmu, kterou jsem si celou cestu nesla v ruce, a vydala se po malé cestičce ke stáji.


Před stáji stála žena, mohlo jí být tak kolem 35 let, a dávala instrukce mužům, kteří jí tam přivezli krmení pro koně. Jakmile mě spatřila, otočila se ke mně a sjela mě podezdřívavým pohledem.
"Hledáš tu něco?" zeptala se ostražitě.
"Dobrý den. Jsem tu kvůli tomu letáku, co visí kousek odtud na nástěnce. Platí to ještě?"
"Ano platí. Ale pokud nemáš 3-letou praxi u koní, nepatříš sem."
"U koní jsem pracovala asi 4 roky. Přestěhovali jsme se sem teprve nedávno, možná už jste o nás slyšela." odpověděla jsem jí, ale při slovu "přestěhovali" jsem se kysele zatvářila.
Žena si mě opět prohlédla.
"Nevypadáš jako někdo, kdo pracuje 4 roky u koní." řekla podezdřívavě.
"Většinou jsem jen pomáhala ve stáji. Jako jezdec jsem pracovala jen za odměnu, ale znám základy a už jsem jezdila i závody v parkuru." Snažila jsem se působit co nejpřesvědčivějí, ale ta paní ve mě vzbuzovala respekt, a tak jsem se raději držela v koutku, a nijak po ní neštěkala. Její chování mi ale nebylo sympatické.
"Proč chceš teda být v mé stáji, když nejsi jako jezdec moc zkušená? Já potřebuju zkušené jezdce, kteří budou jezdit na závody a hlavně vyhrávat."
"Jde mi čistě jen o práci u koní. Jsem zvyklá kydat boxy, nosit krmení a vodu, kartáčovat koně, připravovat je na závody - prostě péče o ně." řekla jsem teď už trošku uraženě. Nebyla jsem zvyklá na takové chování - hrubé a pyšné. Ale ta žena asi dobře věděla co chce.
"A kolik za to chceš?" zeptala se znovu podezdřívavě. Opravdu mi tento hovor s ní nebyl moc po chuti, ale práci jsem potřebovala, a nejlépe pro mě u koní.
"Na penězích nezáleží! Chci být jen a hlavně u koní!" řekla jsem sebejistě.
Žena kývla hlavou a ukázala mi směr, kterým mám jít do stáje.


Měla tam krásné koně! Závodní, ale i rekreační a vypadalo to, že i spoustu skokanů. Nevěřícně jsem si to tam prohlížela a dýchala důvěrně známou vůni.
"Nastupuješ ještě dneska. Potřebuju, abys vyčistila boxy a trochu tu zametla. Pak přijď ke mě do kanceláře a vyřídíme papíry. Za úraz ve stáji, který si způsobíš, si zodpovídáš sama. Pokud budeš makat dobře a ne se ulejvat, dám ti každý měsíc až 6000,-Kč na ruku. Pokud ti nedovolím jezdit na koních, mimo čištění a práce u nich v boxu, se k nim ani nepříblížíš. Když budeš poslouchat a ne dělat hlouposti, budeme spolu vycházet. Jeden průšvih, a letíš!" řekla stroze, ukázala na nářaďovnu, otočila se na potpatku a rychlým krokem zmizela za rohem.
"Hrozná ženská!" pošeptala jsem. Neměla jsem ji ráda hned od první chvíle, co jsem ji uviděla, ale snad spolu budeme alespoň trošku vycházet. Chci být u koní, a práci potřebuju proto, aby mi máma furt nenadávala, že sedím doma.
A tak jsem zamířila do nářaďovny, vzala si od tam lopatu a kolečka, a vydala se směrem k boxům.

Práce u koní mi nikdy nevadila. Byla jsem na ni zvyklá, v sedle jsem moc času netrávila, akorád příležitostně, když nějaký jezdec onemocněl, nebo kůň potřeboval protáhnout nohy. Některé holky se mi divily, ptaly se mě, jestli mi to nevadí, být celý den takhle zalezlá ve stáji. Ale já už s tím neměla žádný problém. Vlastně - jen díky tomu se teď umím postarat o koně tak, jak se o ně starám. A majitelé stáje mě za to taky štědře odměňovali. Dokonce i lépe, než samotné jezdce. Jak to bude zde, to se uvidí.


Všechnu práci už jsem měla skoro hotovou, jen mi chyběl vyčistit jeden box. Popadla jsem tedy lopatu a otevřela dvířka jednoho boxu, na kterém bylo napsáno "Mappuchini".
"Zvláštní jméno." řekla jsem nahlas.
Hned jsem ale pochopila, proč se ten kůň tak jmenuje. Za dvířkami boxu se ukrývalo silné, bílé tělo s hnědými kukadly a zkoumavým výrazem. Ten kůň byl prostě nádherný! Nemohla jsem od něj odtrhnout oči a tak jsem tam jenom tak stála a hleděla na něj.
"Hej!" křikl na mě někdo.
Otočila jsem se a už jsem otvírala pusu, že se budu bránit, když v tom jsem spatřila majitelku stáje. Jen jsem sklopila pohled a řekla: "Omlouvám se. Zamyslela jsem se."
Jen se na mě s ušklebkem podívala a odkráčela pryč. Pochybuju, že mi dvě spolu budeme vycházet!



Abych pravdu řekla, z prvního dílu mám docela dobrý pocit. Je takový trošku delší, možná budu psát kratší, to ještě nevím, ale snad se vám to bude líbit. Tento díl je jenom takový na zkoušku, abyste věděli, jak komiks asi bude vypadat, a chtěla bych vědět, jestli v něm mám dále pokračovat nebo ne. Podle tohoto jaké budou ohlasy, si to ještě rozmyslím :-).

Caridie

DON´T COPY!

(c) LC-Anchorage.blog.cz
 


Komentáře

1 Shelley Shelley | Web | 20. července 2011 v 15:32 | Reagovat

Podle mě bys v něm měla pokračovat :) Je takový "poutavý". Ale Nechtěla bych pracovat pro takovou hroznou ženskou, jako je majitelká té stáje :D

2 Heidy Heidy | Web | 21. července 2011 v 16:29 | Reagovat

Samozřejmě pokračuj :D Ale prosím tě udělej si nový dess v tamtěch rozměrech já to mám takhle blbě čitelné :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama